Po tisíce generací se lidské bytosti považovaly za součást širšího společenství přírody a pěstovaly aktivní vztahy nejen mezi sebou navzájem, ale i s ostatními zvířaty, rostlinami a dalšími přírodními fenomény – včetně hor, řek a větrů a počasí –, jež jsme teprve nedávno začali považovat za neživé a bezduché. Jak tedy mohlo dojít k tomu, že lidé zpřetrhali svou pradávnou sounáležitost s přírodním světem? A co musíme dnes my udělat pro to, abychom onen výživný a vzájemně posilující vztah s živou, dýchající zemí znovu obnovili, nechceme-li riskovat další úpadek našeho pozemského domova?
Nad těmito a dalšími podobnými otázkami se zamýšlí americký ekofilosof David Abram ve své knize. Čerpá v ní z pramenů tak různorodých, jako jsou fenomenologie vnímání Maurice Merleau-Pontyho, balijský šamanismus a apačská vyprávění příběhů i ze své vlastní bohaté zkušeností trikového kouzelníka, a odkrývá před námi hlubokou a tajuplnou závislost lidského poznání – včetně samotného daru jazyka a lidského intelektu – na přírodním prostředí. Odhalením vnímavosti a inteligence veškeré přírody vytrhává Abram naše smysly z navyklých způsobů vidění a slyšení a podněcuje nás ke znovuzískání hlubokého příbuzenství s živým tělem země. Na každé stránce tohoto poetického díla spřádá svou argumentaci s velkým zaujetím, citem, precizností a intelektuální smělostí. Jde o přelomovou práci současné ekologické filosofie a etiky, která otevírá nové výhledy nejen pro ekologii a filosofii, ale také pro lingvistiku, psychologii, antropologii a srovnávací religionistiku. David Abram za ni v roce 1997 obdržel Lannanovu cenu za naučnou literaturu.
Přeložili Michaela Melechovská a Jiří Zemánek.
Vydává nakladatelství DharmaGaia
„Tato kniha je významným mezníkem. David Abram napsal dosud nejlepší instruktážní příručku, jak se stát plně člověkem.“
Bill McKibben, autor knihy Konec přírody
Ukázky:
LIDÉ JSOU UZPŮSOBENI PRO VZTAH. Oči, kůže, jazyk, uši a nozdry – to vše jsou brány, jimiž naše tělo přijímá výživu jinakosti. Tato krajina hlasů, tato opeřená a parohatá těla a pádící proudy – tyto dýchající tvary jsou naší rodinou, bytostmi, s nimiž jsme spojeni, s nimiž bojujeme, trpíme i slavíme. Po většinu existence našeho lidského druhu jsme sjednávali vztahy s každým aspektem smyslového prostředí, vyměňovali si vzájemně možnosti s každou proměnlivou formou, s každou povrchovou texturou a chvějící se entitou, na niž jsme se náhodou zaměřili. Všechno bylo schopno mluvit, vyjádřit v gestech, pískání či kvílení proměnlivé předivo významů, které jsme pociťovali na své kůži, vdechovali je svým chřípím nebo větřili svýma naslouchajícíma ušima a na které jsme odpovídali – ať už zvuky nebo pohyby, nebo okamžitou změnou nálady. Barva oblohy, spěch vln – každý aspekt našich pozemských smyslů nás dokázal vtáhnout do vztahu živeného zvědavostí a okořeněného nebezpečím. Každý zvuk byl hlasem, každé skřípnutí či škobrtnutí bylo setkáním – s Hromem, s Dubem, s Vážkou. A všemi těmito vztahy byla živena naše kolektivní citlivost.
Dnes rozvíjíme vztahy téměř výlučně jen s ostatními lidmi a s našimi vlastními technologiemi. Vzhledem k naší věkovité vzájemnosti s mnohohlasou krajinou je to vskutku riskantní situace. Stále totiž potřebujeme to, co je jiné, než jsme my sami a naše vlastní výtvory. Jednoduchá premisa této knihy zní, že jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je ne-lidské. Znamená to tedy, že se musíme zříci všech našich složitých technologií? Nikoli. Avšak plyne z toho, že musíme obnovit svou zkušenost smyslového světa, v němž jsou všechny naše techniky a technologie zakořeněny. Bez okysličujícího dechu lesů, bez sevření silou zemské přitažlivosti a bez doteku kouzla prudce se valících říčních peřejí nemáme od svých technologií odstup; nejsme s to odhadnout jejich omezení ani to, jak se vyhnout tomu, abychom se v ně sami nakonec neproměnili. Potřebujeme znát textury, rytmy a chutě tělesného světa a umět je rozlišit od textur a chutí naší vlastní invence. Bezprostřední smyslová skutečnost v celém svém více než lidském mystériu zůstává jediným stabilním měřítkem pro náš svět zkušeností, který je dnes zaplavován elektronicky generovanými fantazijními obrazy a inženýrským „štěstím“. Jen v pravidelném kontaktu s dotýkanou půdou a nebem se můžeme naučit, jak se orientovat a jak řídit svůj pohyb v těch nesčetných dimenzích, které si na nás dnes činí nárok.
David Abram, Kouzlo smyslů
(Předmluva a poděkování, str. 9-10)
Dotýkat se drsné pokožky stromu tedy současně znamená zakoušet svou vlastní hmatatelnost, pociťovat, jak jsem sám stromem dotýkán. A vidět svět pak také zároveň znamená zakoušet sama sebe jakožto viditelného, pociťovat, že jsem sám viděn. Je jasné, že zcela nehmotná mysl by nemohla věci ani vidět ani se jich dotýkat – vskutku by nemohla zakoušet vůbec nic. My jsme schopni věci vnímat – dotýkat se jich, slyšet a ochutnávat je – jenom proto, že jakožto těla jsme sami zahrnuti do vnímatelného pole a jelikož máme svoje vlastní textury, zvuky a chutě. Věci můžeme vnímat jedině proto, že jsme sami plně součástí vnímatelného světa, který vnímáme! Stejně tak bychom mohli říci, že jsme orgány tohoto světa, tělem jeho těla, a že svět vnímá sám sebe skrze nás.
Při toulce lesem zíráme do jeho zelených a zšeřelých hlubin, nasloucháme mlčenlivému listoví, vychutnáváme chladivý a provoněný vzduch. Leč taková je transitivita vnímání, reversibilita tělesnosti, díky níž můžeme náhle pocítit, že stromy se dívají na nás – cítíme se být samy vystaveni pohledům, pozorováni a sledováni ze všech stran. Pokud žijeme v tomto lese celé měsíce nebo roky, pak se naše vnímání může znovu proměnit – můžeme začít pociťovat, že jsme součástí tohoto lesa, že jsme s ním pokrevně spříznění a že naše prožívání lesa není nic jiného než les, jenž zakouší sám sebe.
Takové jsou výměny a proměny, které povstávají z prosté skutečnosti, že naše cítící těla jsou zcela provázána s nesmírným tělem země, že „přítomnost světa je právě tak přítomností jeho tělesnosti v mé tělesnosti“.
David ABRAM, Kouzlo smyslů
(2. kapitola: Filosofie na cestě k ekologii, str. 91-92)
Žádné komentáře:
Okomentovat